Slova

Sama doma sedím,
do stropu zas hledím.
Myslím na tvá slova,
která slyším znova.

„Já už jsem si zvyk,
na svůj běžný klid.
Lásko stále chci tě,
nechci však už dítě.“

A pak přišla jedna věta,
která srdce zranila.
Jedna věta, která náhle,
naší lásku zabila.

„Chápu, že chceš druhé dítě,
víc nabídnout neumím,
až k jinému odejdeš mi,
věř mi, že to pochopím“

Jak tvá ústa vůbec mohla,
tuhle větu vyslovit?
Nemohu a ani nechci,
vůbec nikdy pochopit.