To se občas stává

Tak krásné a vřelé to srdce bylo,
tolik lásky a štěstí mohlo dát,
jenže na kusy se mu rozbilo,
už nemá koho hřát.

Chtělo jen toužit a milovat,
mít někoho k sobě,
chtělo se ze slunce radovat,
ale teď už leží v hrobě.

Proč jsi ho jen rozbila? Ty Ledová Paní?
Je to něco vznešeného, je to velký dar.
Srdce, to není věc k hraní,
teď už je to však jen zmar.

Tak ledové jsou jeho kusy,
ztracené hluboko v moři,
tam na dně leží kdesi,
již láskou nikdy nezahoří.

Už není tak zručného kováře,
co by ty kusy zkul,
strachem zbledly mi tváře,
že mi v hlavě straší ghůl.

Děsivým šeptem mi napovídá,
že je všechno ztraceno,
každý na mě zapomíná,
to co jsem dal, už nebude vráceno.

Ty jsi ten necita,
vždyť nemáš srdce,
v tobě zlo procitá,
místo růže máš dýku v ruce.

Za maskou krásy skrývá se nenávist,
oči plné zášti,
a v hlavě závist.
Proč se jen skrýváš v tom plášti?

Místo srdce ledový blok,
tvá duše upadá v zapomnění,
už stačí jen udělat krok,
do říše smrti a nevědění.

Už jen tiše smutně stojím,
a přemýšlím nad světem,
tyhle rány již nezhojím,
ani mě, ani těm obětem.

Tak konečně odcházím,
všem z dohledu a pomyšlení,
černou bránu nacházím,
za ní, láska zrůda není.