Ach Alžběto

Jsi krásnější než tisíc hvězd.
Než vše co člověk spatří.
Než všechny divy z všech mých cest.
Mé srdce tobě patří.

Jako duha v letní den,
kdy nebe nemá ani mrak.
Jako nejživější sen,
jenž uviděl můj zrak.

A možná ani netušíš
jak velkou máš moc.
Moje slzy usušíš
a zmizíš v temnou noc.

Párkrát už jsem tohle cítil
a párkrát byl jsem zklamán.
Cit ve mě se náhle vznítil
a já byl jsem klamán.

Ale já se nevzdávám.
Já již vím co chtít.
Co ve svých snách vídávám
to v náručím svém mít.

A tak, Alžběto, ti píšu
tyhle verše o lásce.
Naděj v sobě tajně dmýšu.
Štěstí mé je o sázce.

Já je píšu s vědomím,
že tě asi nenajdou.
Svojí touhu nezlomím
dokud city nezajdou.

A kdyby si je přeci četla
nezvíš z toho vůbec nic.
Na zem bys je pouze smetla
ze světla svých jasných svic.

E