Útěk

V ponurném svitu podzimního slunce,
v blátě, dešti a mlze,
ten pocit dna děravého hrnce,
když samota se dere mnou skrze.

Jen noční světlo na konci tunelu,
jenž plnými doušky hltám
a díky němuž na samotu ni vzpomenu,
náramně do rytmu hraje mým notám.

Však stud co ráno přichází,
hlodajíc svědomí hříšníka,
kůl dřevěný do srdce zaráží
a trestá ze všeho nejvíc mě, viníka.