ELFKA II

Znovu na zemi kroky mé
následují ji,
tak neuvěřitelně ospalé.

Ocitám se v její skrýši,
kde musíme být
pro jejího otce tišší.

Tiché vzdechy z jejích rtů.
Šaty odhozené v dál…
A teskný řev divokých psů!

Líbám ji, pokládám na kožešiny.
Tu ona se nabízí,
že mě zbaví mé lidské vinny.

Avšak proklíná mne rty,
znovu letím k nebi!
„Můžeš za to ty!“

A svazuje mě svým tělem…
Teď já chci,
stát se pro ni spasitelem!

Stáčí zkrotit její nohy jen
a spojit těla,
pak se žene k nám krásný sen.

Zavírám oči a najednou,
padáme hloub
s útěchou nechtěnou.

Vtom ona svou rukou čistou,
pro ostrou čepel sáhla,
aby mě zmateného,
rovnou z kůže stáhla.

A řeže ,všude teče krev,
cítím bolest o stošest,
už nestačí mi ani řev,
já svírám její pěst.

A ona už se napřáhá,
smrtelná rána čeká,
avšak na místo mně,
ona bolestí jeká.

Já v poslední chvíli,
z ruky jí kudlu vzal,
a do jejího srdce,
ostrou čepel vťal.

Vytryskla její krev,
tak průzračná a čistá,
a už na ni čeká,
smrt krátká,ale jistá.

A poslední její vdech,
já cítil jako děs,
vtom do temné skrýše,
vešel šedý pes.

Já tehdy v prvním dojmu,
jsem se splést nemohl přec,
avšak na místo toho,
jsem si ušil svou klec.

Její kmen mě hned zajal,
já ztratil zlatý důl,
a najednou jsem spatřil,
starý obětní stůl...