Mé slunce

Po dlouhé cestě k muži poutník přistoupil.
Ukázal cestu a dobře poradil.
Muž vyrazil opačným směrem než předtím chtěl jít,
po dlouhé cestě objevil, co myslil si že nemůže mít.
Vysvitlo slunko, jen pro něj samého.
On šťasten byl a využil daného.
Časem si zvikl a přilnulo mu k srdci.
Čas plynul a on byl v jeho moci.

Jednoho rána, slunko nevyšlo,
muž ochuravěl a žalu se mu do srdce nevešlo.
Přinášel oběti, sliboval hory doly,
tu slunko se opravdu objevilo za stromy.
Muž vesel slavil a skákal,
štěstí by nejraději sám dával.
Nyní se snažil, nyní se obětoval,
neopomíjel co takový zázrak potřeboval.

Tak přes jeho snahy a štěstím zalitýma očima.
Slunko sláblo, protože toho ono netřeba.
Pak uprostřed nebe zhaslo.
A zmizelo to krásné jasno.
Kraj zalil chlad
a muž na kolena pat.
Nyní už slunko nevyšlo.
Muž pak hledal slunce jiné,
ale už nenašel to co tolik ho hřeje.