Za bukovým lesem

Tam co je hluboký les,
buky prorostlý,stojí malá ves.
Tam malí domek stojí si
a vněm dvě dítka hrají si.
Dítka – slečny překrásné,
vlásky barvou slaměné,
v očích samé jiskřičky,
na rtech úsměv a ty tvářičky.

Já obě trochu znal,
tu jednu k sobě zval.
Ona královnou mého srdce byla,
ona královnou mého srdce je.
Ona štěstí moje byla,
ona štěstí moje je.

Náhle zmizela královna moje
a konec snad všeho to je?
Poznal jsem jiné,
i sobě si stejné.
Hledal jsem okolo,
hledal jsem všude.
Nikde však nikoho,
co semnou bude?

Co jiní radí,
mám zapomenout na ní?
Copak to jde,
když tak hluboko je?
Hluboko v srdci,
hluboko ve mně.
To je stejné,
jako srdce vytrhnout ze mě.

Já u jiné útěchu hledal,
přitulil se, pohladit se nechal.
City moje však tupé byly,
city moje k jiné zřely.
Já pohladit se od ní nechal,
však polibek jsem jí za to nedal.

Tak bloudím černou tmou,
krok co krok klopýtám.
Já čekám až budu s tou,
s kterou si tak rád povídám.
Sním dnem i nocí,
o dívce, co skví se velkou mocí.