MÁM PŘÁNÍ

MÁM PŘÁNÍ

Jak říci Ti mám, že tolik mi chybíš,
tak moc, že ani Ty sám člověče to nevíš.
Sice je tomu krátká doba, co jsme se naposledy viděli,
ale bez toho, aniž bychom sami o sobě něco věděli.

Ne ani tak o sobě samotných,
natož o citech, které se v nás skrývají,
citech ve mně tak dávných,
ale s postupem času mi mnohem víc dávají.

Nevím, zda-li útěchu, radost a nebo jen trápení
nebo snad jen jedinou potěchu, znalost a mámení?
Ani jedno netuším,
ale snad jednou normálního věku dovrším.

Takového, kdy budu znát odpověď na tyto otázky,
zmateného, který nezná už nadsázky.
Netuším, co ještě dělat mám,
když si připadám tolik sám a sám…

Ale prostě Tě stále tak moc miluji,
že i modré z nebe Ti klidně slibuji,
neumím bez Tebe člověkem být,
vždyť já bez Tebe nedokážu vůbec žít…

Odpusť ta slova odvážná,
ale už nedokážu Ti lhát,
slova jež jsou převážná,
nechci nikoho jiného, než Tebe znát.

Tak proč Tě tak stále miluji,
mám pocit, že neustále víc,
srdce své Ti daruji,
mám přání, mít jen Tebe a potom už nic…