Zima

Mrznu, přitom v teple domova jsem,
smutním, ačkoliv skvělého člověka poznala jsem.
Tak proč? Nač ten smutek?
Není náhodou láska překrásný kvítek?

Nemiluje mne, avšak má mě moc rád,
tak proč se nemohu smát?
Místo smíchu pláču jen,
naděje zemřela – byl to jen sen.

Co bude dál, ve hvězdách je,
dlouho mé oči budou zdobit slzavé krůpěje.
Všichni kolem šťastní připadají mi,
mým prokletím je však asi žít bez lásky na této zemi.

Přátelé jsou fajn,
ale chtěla bych lásku.
Potřebuji obejmout,
nechci, aby můj život visel na vlásku.

Já vím, že tvé srdce patří jiné,
vím, že nikdy nebude mé.
Tak proč sním, že by to mohlo být jiné?
Ty víš, že jen tobě jsem dala srdce své.

Chtěla bych od tebe slyšet – Miluji tě,
vím, že je to však jen nádherný sen.
Ze sna se však člověk probudí hbitě,
v mém srdci naivní vzpomínky zůstanou jen.