Věčná vzpomínka

proniklo světlo,
zasáhlo zornice mé,
v tom ohni,
každý druhý obraz zhasíná.

Učinils mě zprahlou,
jsem slepá pustina,
opevněnou hradbu,
jsi vztyčil kolem mě.

Zavírajíc i sama,
v sobě zavřená,
sežehlá samotou,
cizímu světu vstříc,
ve vlastních rukou,
nesla jsem srdce své,
nic víc.

Nyní památka,
po všem živém zmizí,
kromě té vzpomínky,
na podobu tvou,
a spojení duší,
a srdcí nás dvou,
mě nikdy nebude cizí.