...Dneska...

Na tvář si nanesu tvářenku,
rty krvavě rudě namaluji,
stíny udělám oblohu víček
a černou tužkou obtáhnu oči.
Dneska večer to všechno končí.

Trochu víc make- upu.
Ať nejsou vidět kruhy pod očima
od pláče a probdělé noci.
Už dneska...
Dneska, to končí.

Nazuju botičky na podpadku.
Ty neuvidíš moji vratkou chůzi.
/ když Tě spatřím a div se mi nepodlomí kolena /
Sebevědomě půjdu k Tobě.
Zvládnu to...
Až střetnou se Tvé oči s mýma,
nepotkají tam tu nouzi,
kterou mám ze ztráty Tvého citu,
žes odkop mě jak prašivýho psa
a našel sis jinou,
co prý je "obrazem
Tvého já."

Myslíš, že mě to zajimá???

Já jsem ta, ta kterou opouštíš!
Dneska...
Nehodlám hrát na city,
neuvidíš zlomenou
keramickou panenku.

Mou maskou bude
jen pohrdání Tebou.
To až potom,
až budu bloudit uličkami
se vzpomínkami na nás dva.
Zuju si boty
a po kočičích hlavách půjdu boso.
Slzy mi smáčí cestu
a odplaví kamínky
takže to nebude bolet.

Odplaví sice kamínky z cesty,
jenže ne ty z mého srdce.
----
Ale Ty mě neuvidíš brečet.
Na to jsem moc hrdá.
Toužila jsem po tom,
že mi to napíšeš,
že jsi srab,
ale ty ne,
chceš si o tom prý pokecat...

Chceš mě vidět zlomenou,
plakat,
a prosit Tě na kolenou
ať mě neopouštíš.

Tak tuhle komedii si vážně odpustím.
Tobě nedopřeju se mi zasmát.
Tobě už ne.
JÍ ses mi vysmál dost.

Ale pamatuj, jednou se Ti všecko zlé vrátí,
/ a to Ti z hloubi duše přeju!
Možná jsem krutá, tak sorry /
a pak budu já ten, kdo se bude smát.