City

Dívka klečí na kolenou,
s kytkou v ruce, životem znavenou.

Oči se ji od pláče třpytí,
slunce už ji na cestu nezasvítí.

Ve věčnou lásku doufala,
ztratila to, co celý život hledala.

Chtěla sama sebe znát,
znova se na slunce smát.

Život nejde vrátit zpět!

Tiše šeptá na nebe,
proč jsem přišla o tebe?

Chci být chladná, bez citu,
nepomůže ani teplo slunečního svitu.

Dál tě nechám jít,
s jinou budeš šťastně žít.

Vstala, ke kroku vpřed ji láska dohnala,
skála v tu chvíli sama opět zůstala.