Doufám...

Já sedím tady u řeky
a tajně doufám,
že snad ještě někdy tě uvidím,
a že tvůj krásný hlas opět uslyším.

Ten hlas co tolik něžných slůvek uměl,
ale po čase je jako mávnutím proutku zapoměl.

Tak moc bych chtěla slyšet jen slůvek pár,
kam je jen vítr odevál?
Anebo je sebou vzala voda,
ta, která si klidně kolem mně teče dál?

Já to opravdu nevím,
víš to jen Ty!
Ty, který v mém srdci nadlouho jsi ukrytý.

Snad někdy mi prozradíš to tajemství tvých ztracených slov,
snad, budu doufat, že jednou...