Za branou nebeskou

Až se mě Bůh zeptá, jak jsem žil,
jestli jsem se znažil že všech sil,
být vcelku dobrým člověkem,
správně se poprat se světem.

Řeknu mu: Žil jsem jak jsem žil,
nic z toho bych však neměnil.
Sice jsem udělal spoustu hloupostí,
však trpěl jsem za ně úbytkem radosti.

Co mě však mrzí nejvíce, že jsem promrhal celé měsíce,
když jsem nikdy mé milé neřekl,
že co jsem řek posledně, jsem popletl.

Řekl jsem tehdy strašnou lež,
že má láska k ní je jak nejvyšší věž.
Věž, jež se k nebi pne,
až nebe se však nedotkne.

Láska má je věž daleko vyšší.
Věž, díky níž tuhle báseň píši.
Věž, jenž sahá až daleko nad nebe.
Nahoře zima, chlad, však vášeň nezebe.

Proto se ptám zde, za branou nebeskou,
Zda, až andělé tě ke mně donesou,
budeš mě stále mít tak ráda,
či budeš mě brát jen za kamaráda?