Odpouštěj, miláčku!

Odpust mi, že se mnou žiješ,
odpust mi, že mé lži kryješ.
Odpust mi, že když mě ráno budíš,
tvé ruce mě otravují
a studí.
/tvé rty mě nudí, bojím se, miláčku, že to nerozchodím/

Odpust mi, že nelíbáš tak jako dřív,
odpust mi, že při tvých vtipech předstírám smích.
/že nemyslím na hřích v rukou tvých/

Odpust mi, že tě o život kradu,
že spolu žijem ve světě plněm lží a z těch lžích smradu.
/už se v tom skoro nedá dýchat/

Že nejsme upřímní ani sami k sobě.
Odpust mi, miláčku...
Já... nechci žít v tomhle hrobě,
kam jsme naší lásku pohřbili,
když uletěla nám křídla motýlí
pryč...

K tajně se milujícím párům v noci v posteli s nebesy.
Odpust mi, miláčku, má láska nechat poručit nechce si.

Za všechno můžu já.
Je konec.
A přesto dál
spolu
o sobě
lžeme
si.