Po půlnoci

Sovy vnesly do města stín,
na nebi temném tisíc kopretin,
kdo by se nezasmál?
kdo by neplakal?

poslední linka řeže tmu,
míjí stín i postavu,
zůstaneme dnes sami,
pod křídly noci...

střepy utopených dívek,
dnes bez výjimek,
zůstaly sedět s námi,
a nechaly kolovat...

sevřely nám dlaně,
a řekly nám: ,,Pane,
smím prosit?"
a olízly si rty...

leželi jsme dlouho tiše,
lechtalo nás trochu v břiše,
možná z hladu,
možná z lásky...

a v tom tichu naše hlasy,
šeptly tiše: ,,je to jasný,
jsme kamarádi,
nebo víc?

byla teplá dlouhá noc,
a my se chtěli velmi moc...