Z Tvé vůle

V utajení chvějících se strun nástroje,
zahalena pláštěm noci s démanty hvězd.
Šeptám polštáři, že nevzdávám se bez boje,
že ještě chvilku, musím tu zlobu světa snést.

Ramena otlačena tíhou zodpovědnosti,
ruce zvrásněné stereotypním děním.
Oči bez svěračů dájí slzám průchodnosti,
a čas, jímž se nemilosrdně měním.

Cit v konečcích prstů pomalu ale jistě upadá,
srdeční sval propojen duší dál již nezvládá,
ustát ty lživě plynoucí věty nadějí zhalenou,
život mi ukázal, dál lomím se v kolenou.

Rty přestaly líbat líce milované osoby,
umírám uvnitř, jak kytka bez vody.
V očích prázdnota s temnotou za ruce,
stiskávají hlavní tepnu, tam dole u srdce.

Tělo hlavním zdrojem chladu se stalo,
nevím, kdo, nebo co náhle mi vzalo.
Smysl života a chuť do boje se žitím,
a proplétat milé přátelé vlastním bytím.

Bez citu, bez tepla s tělem sněhové vločky,
s perlovými slzami co padaj z očí věrné kočky.
S city schovanými pod krou ledovou,
já stala se z vůle Tvé, prostě takovou ..

Prázdně chladnou ..