Erienův příběh

Kdysi jsem si říkal:

Samotářem byl jsem.
Nic víc já se nestanu.
O samotě dlil jsem
a o samotě zůstanu.

Prvně jsem se zamiloval,
je tomu již dlouhý čas,
v tu jež anděl namaloval
a nespáchal jeden kaz.

Tu já Lunou zval jsem.
Pro ní psal jsem básně.
Své srdce pro ní rval jsem.
S tou měl bych se krásně.

Ale mě strach překonal.
Já neřekl jí zhola nic.
A věci co jsem vykonal
stesku nesly pouze víc.

Po několik dalších let
já své srdce uzavřel.
Hlavu svou já klamem splet
a na city zanevřel.

Až po dlouhé době,
kdy moudrostí jsem pobral pár
a city vroucí přiznal sobě,
v srdci svém jsem našel svár.

Lásku jsem já pocítil
k plavovlasé Anedar.
City k ní jsem roznítil,
ale byl to dar nedar.

Po ní já jsem touhy spřádal.
Ve snách objímal jí.
Pro ní verše k veršům skládal.
Vzkazem dojímal jí.

Ale pak jsem zaslechl:
"Každý z nás je jiný"
Dřív než jsem se nadechl
já cítil jsem se vinný.

Vinný za svou osobu,
že milovat mě nemůže.
Snad nehezkou mám podobu.
Mé srdce snad se nevzmůže.

Již jsem nechtěl cítit muka,
které láska přináší.
Již dost mi dala ruka,
která smutek roznáší.

Pak se všechno uklidnilo.
V ty dny byl jsem spokojen.
Srdce mé se vylidnilo
a pohled zlý byl ukojen.

Ale potom na cestě,
jako když blesk uhodí.
Krásná dívka za deště
ke mě úsměv pohodí.

Ale já nic neudělal,
ani slovo nevyřkl.
Na štěstí jsem nezadělal.
Šanci sobě nepřiřkl.

Ale pak já nikdy více,
ač jsem na to dlouho čekal,
já nespatřil té dívky líce
a na sebe se vztekal.

Však nedlouho po té,
v čas kdy hvězdy září,
byly staré city zkuté
k dívce s krásnou tváří.

Více než půl roku
jsem stále myslel na ní.
Jí chtěl mít po boku.
Všechno dal bych za ní.

A znovu dlouhé měsíce
plné marné touhy.
Ač hvězd září tisíce
já vidím jen čmouhy.

Sotva se teď světem ploužím.
Po Gramíně nyní toužím.
Dívce tak rozmilé,
krásné a spanilé.

I o ní se mi zdává.
I pro ní píšu rýmy.
S mým srdcem si hrává
ba i s city mými.

Ona to však netuší.

"Ale my jsme přátelé
a doufám že i budem"
Tohle já přijmu celé
s nekonečným studem.

Já se stydím za svůj čin.
Za lásku tajně rozkvetlou.
Teď leží na mě tisíc vin
Na níž s duší přesvětou.

Já znám jenom samotu.
Nic jiného sem nikdy neměl.
Jenom v srdci temnotu
a v očích mých svět náhle teměl.

Nyní opět miluji
dívku s krásou růže.
Naději si maluji,
jež štěstí mi dát může.

Samotářem byl jsem.
Vážně se víc nestanu?
O samotě dlil jsem
a snad být sám přestanu.

E