Andělé

Končí období,
kdy jsem měl roztažená křídla,
navrácen do všední reality,
plné lidí,
co nevědí že nahoře,
existují andělé.

Upocené tváře ve strastech života,
svázáni sebou samými,
majíc křídla,
nevědí o nich,
neumí je roztáhnout.

Šťastné to chvíle mezi anděly,
s nadějí na trvalý pobyt,
držíc za ruku toho nočního,
jednu z nejkrásnějších bytostí toho světa,
dívaje se na svět dolů,
na nereálné mraveniště lidí.

Mé srdce však do světů kam nepatří zaletělo,
sundává křídla,
žít zas ve světě kam patří,
toulat se mezi lidmi,
kteří jsou bez tváře.

Anděly nezapomenu,
chodí tu mezi námi,
ostatní,
nechtějí je vidět.

Skládám křídla,
chtěl jsem se rozletět,
moc andělů není,
já je potkal,
stěží potkám další.

Skládám křídla,
budu raději chodit,
jako normální lidé,
schovám tvář,
nepotřebují jí vidět.

Skládám křídla,
lidé nemají rádi létavce,
závidí, nechápou,
srdce mi už nezáří.

Skládám křídla,
nejsem anděl.