Když dva

Když dva

Když dva se rádi mají,
i v lednu je jak v máji.
Když má rád jen jeden,
nejradši by se otrávil jedem.

Neudělá to,
něco mu brání.
Něco, v co doufá,
je to naděje.

Hrozně to bolí,
v očích má slzy.
Vzpomíná a
hrozně ji to mrzí.

Ztrácí to čemu věřila,
to čím žila.
Nechce jít dál,
všechno ji trápí.

Cítí se zrazená,
opuštěná, nemilovaná.
Vzlyká do polštáře,
nechce, aby to ostatní věděli.

Nechce být litovaná,
chudák holka bez kluka.
Chce cítit jeho blízkost,
bezpečí jeho náruče.

Je noc a ona nespí,
nemůže, dívá se na hvězdy.
Vždyť se měli koukat spolu,
vždyť si to plánovali.

Nic nevrátí se zpátky
a ona to ví.
Ale nevěří,
nemůže to být pravda.

Nechce věřit,
snad je to jen ošklivý sen.
Zavírá oči a promítá si vzpomínky,
vzpomínky na okamžiky s ním.

Propadá se do údolí pláče,
bolesti, slz a věčného trápení.
Nikdo už to nezmění,
srdce má na cáry.

Ne, už nechce být šťastná,
chce být navždy sama.
A přesto tak touží,
touží po něm.

Do minulosti se propadá a
vlastně ani nechce zpátky.
Nechápe, čemu věřila a
vlastně ani nechce.

To vše,
když dva se rádi měli…