navždy

chytila jsem závojnatku
za motýlí křídla

a usmívám se,
její krása se ve mě vzhlídla.
a není to lepší než být ta smutná zadumaná slečna s uplakanýma očima?

co zlomená se probouzí a zlomená usíná?
ta co za víčky zavírá blyštivá sklíčka...
ve kterých se odráží celý svět.

a oči už nemá-jejich modř dala nebi
na památku, protože nikdo jiný jejích jas neocenil
ani za indigovou černí řas...
ani za svitu měsíce.

a ta závojnatka, ve vězení z dlaní...
blyští se a zhasíná....
jako tisíce hvězdiček.

jako mé já-rozbité na tisíc střepů...
co vyházela jsem do nebe.
aby mělo kamarádky a já si mohla připomínat
jak strašně bolí láska...a jak je osudová
navěky...