V chladné vodě, stojí lodě

Silnicí po dešti,
dojdu až k náměstí,
kde lampy svítí divnou září
a lidi se tak divně tváří.
Snad není vidět denní světlo,
snad není vidět smutek můj,
v dálce slyším přijet metro,
na věži už bylo půl.
Myšlenky se vytrácejí
a z těžkostí se vrací,
mysl mou mi vyvracejí,
vzpomínky mé kácí.
Noha nohu mine
až k Vltavské tůni,
tam se tělo tiše svine,
když zacítím Tvou vůni.
Jsou to místa v paměti,
co obnovují smysly,
snad Tvé místo v závěti,
bude na 100% jistý.
Odraz v řece mihotá se,
tak jak proudí v moře svý,
seskok dolů není láce,
odvaha v něm tiše tkví.
Vzpomínky se urychlily,
chci se tebe přidržet,
nad zábradlí nachýlený,
už se nelze udržet.
Opírám se o Tvé dlaně,
chytám Tvoje ramena,
však namísto Tvého rámě,
jenom voda studená.
Chladný dotek plný vody,
nedýchám jen klesám,
pak jen nádech, který bolí,
na dno tiše ulehám.

V chladné vodě,
plují lodě,
cítím jejich vibrace,
teď už je to na přírodě,
hladce nebo obrace.