Příběh

Pod břízou,
na mezi,
sedí jedna malá holka,
v ruce flétnu,
její vězení,
má tvoje myšlenky v hrsti,
a ty si slovy:,,miluji tě lásko,"
všechno zkazil.
/Bylo už pozdě./
........
Tvoje slzy nespadnou,
protože tebe srdce nebolí,
a opuoštíš mě v domění,
že jiní nic netuší.
Ale tušíme,
že jednou
bude líp.
Tiše sedím na posteli
/svírající ticho že?/,
a jen můj odraz v zrcadle,
je důkazem mojí existence.
A mě ovládl chtíč.
..........
Křídla jsem batikovala krví.
jen pár čar a je po nich,
i barvách sametových.
Utíkám všem těm myšlenkám
o ctnosti,
/slečen?/
nemilovaných,
a odsuzovaných....
Usměj se,
bolí to?
Já vím.
a přesto
všechny tvý verše schvaluju,
protože tě miluju.
Jenomže jsem další řadovej výrobek života,
/a ty mě nechceš,/
jsem to protivný děcko,
co nepřestává milovat svoje hračky,
a schovává je za mřížemi barvy růže,
vysvlečené z kůže.
A lehce oděné,
motýlí peří,
pro ty co věří,
v slzy, padající k zemi.
A nakonec:
všichni kluci sou děvkaři,
a holky kurvy.
Když v tom sis uvědomil něco, co bys nečekal
a najednou si v dešti svých slz stál,
ze smutku si žíly podřezal
a tvůj stín /krev je nach/,
tam stojí dál.
A já nezapomněla......
Krev stéká k mým dlaním,
já toužila jsem, toužila ját za ním,

za svým snem.