Vzpomínky

Když přijde ten den a otevřou se dveře,
já změním se ve strom z pouhého keře.
Zde stačí mi vůně, teplo,dech,
jen ještě chvíli nás tu spolu osude nech.
Sundáme masky, ať vidíme pravdu,
krásnou jak růže, však vnitřní má vadu.

Až spadne první rosa,
a má noha bosá setře její krásu,
zas budu smutně čekat na chvíli tvého hlasu.
Už na zem první paprsek dopadá,
ach jaká škoda, že láska zase upadá.
Vstoupím do špatného vlaku,
který zpáteční cestu volí,
srdce mé to nesmírně bolí.

Kolik šancí nám život ještě dá,
ať můžeš být lásko konečně má?