Stačí to?

Občas hrál si s tebou,
jindy zas myšlenkami kdesi létal.
Pak, ale za ruku tě uchopil
a tys věděla,
že budeš chtít zase,
že on si může hrát,
že ho máš za to ráda,
že máš o něj strach,
že chceš být tu – pro něj.
I když on tu pro tebe třeba nebude.

Věděla jsi, že to bude bolet,
viděla jsi překážky,
mnohdy jsi nevěděla jestli si ještě vzpomíná.
Ale stačila maličkost
a tys uvěřila.
Zase.
Nanovo.
Naplno.

Proč?

Protože nejde jen tak mávnout rukou,
nad setkáním,
nad úsměvy,
pohledy,
letmými doteky,
vysněnými polibky
a větou – mám tě rád.

Taky tě mám ráda,
šeptáš,
doufáš,
přemýšlíš…
Stačí to?
stačí – jen – mít rád?
Musí,
tobě to přeci stačí,
tak proč ne jemu?

Zavři oči rybičko,
má antidepresivní rybičko,
spi,
protože pak se probudíš a uvidíš,
že skutečnost může být krásnější než sen.
Slibuju