Půlnoční víla

Noc:

Pláštěm jsem zakryla celý kraj,
s pomocí mé sestry Luny,
jsme hlídaly sny,
zakryly jsme vše - i ten prokletý háj.

Nikdo v něm už nepřebýval,
bylo to prokleté místo,
kde už ani ptáci nezpívali,
a přesto tu někdo chodíval.

Pozorovaly jsme její prokletí,
jako každou noc,
prokletí jedné dívky,
které trvalo už několik staletí.

Ve vlasech se ji třpytila rosa,
byla bledá, až skoro průsvitná,
přišla tančit mezi stromy,
i když byla bosa.

Oči bledé jako svit luny,
pohled opředený tajemstvím,
vlasy písečné barvy,
byly divoké jak mořské vlny.

Okolo ní vířila podivná síla,
vše okolo ní mohlo slehnout popelem,
trpět bylo jejím údělem,
neboť to byla půlnoční víla.

Tajemný jezdec temnotě velí,
projíždí prokletým hájem,
na koni černém jako noc,
muž o kterém démoni pěli.

Křídla ukrývá pod rouškou smrti,
prchá před okolním světem,
byl vyhnán ze světa lidí,
z pekla si přinesl sílu, co drtí.

Každou noc ho čekala ta samá bitva,
se svou jedinou společnicí - samotou,
která se do něj s chutí tak zařezala,
že jeho pohled byl ostrý jak břitva.

Kdo ví, proč se tady vypravil,
zdaálo se, jako by něco hledal,
náhle uslyšel vítr, jak cosi zpívá,
u lesa svého koně zastavil.

Pěšky se vydal vstříc noci,
skrýval se ve stínech,
mé sestry luny,
šel naproti té neznámé moci.

Šel opatrně temným lesem,
náhle se však zastavil,
když spatřil dívku překrásnou,
jak bosa tančí vřesem ...

V tom okamžiku si ho víla všimla,
zastavila se a mile se usmála,
podívala se na cizince,
a s lehkostí vánku k němu přiskočila.

"Dlouho na tebe tady čekám",
zašeptala hedvábným hlasem,
cizinec od ní odstoupil s otázkou,
"Jak víš co vlastně hledám?"

Zašeptala:

"Ty a já musíme žít v prokletí,
ve své nekonečné osamělosti bloudíme,
stále hledáme nějakou společnost,
a přesto ji nevidíme když kolem porletí."

Vílu obklopila měsíční zář,
a projasnila její rudé rty,
démon však sklopil pohled,
nechtěl, aby viděla jeho tvář.

Snad to byl sen, co se mu v noci zdál,
kde spatřil vílu bledou, překrásnou
žijící ve vlastním prokletí,
a on měl pocit, jako by ji už dávno znal.

Dostal ze samoty tíživý strach,
chytil ji za ruku a přitáhl ji k sobě,
nabránila se a přitulla se k němu,
k cizinci, jenž nesl jméno "vrah".

Přitiskl ji ke svému tělu,
bál se, že mu zmizí z náruče,
a že jen měsíc mu může vrátit,
jeho půlnoční vílu.

Dlouho se hledali,
než se konečně našli ...