Do dne i do noci...

Do noci i do dne také já zpívám si
...Píseň o sobě...
Když se pak probouzím
a jedno malé slunce
(část toho skutečného,co svítí na obloze)
...mi posíláš
(a já Tobě)
a ono pokouší se vypovědět
...co není k vypovězení
zpívám si raději svou Píseň...

Čtu si Whitemanovy verše "Zpěvu o sobě"
když ležím na louce mezi stébly trávy
a pokouším si vzpomenout odkud přicházím
...co jsem
........a kam povedou mé cesty.

Sám v sobě host
přecházím zvolna přes řeku života
pomyslný most
s fascinujícími nápisy
jako jsou ty na cestě z Kehlu do Strassburgu
přes mohutný Rýn
(Most Evropy)
a znovu a znovu si je čtu
v bláhové naději
že si zapamatuju alespoň pár z nich

....mám největší strach,
že zapomenu je všechny ještě dřív
než budu muset navždy odejít
a pak nebudu mít vůbec nic
na co by stálo za to vzpomínat...

Píšeš mi:
...jsem smutná, ne proto, že nepíšeš...
protože mám o tebe strach...
snad je to pouhé zaneprázdnění
od povinností pracovních.
Modlím se k Bohu,aby jsi byl zdráv...

A tak děkuji Bohu i Tobě
a Tobě i Bohu že se modlíš,
zatím co já už dávno spím
a snažím si zapamatovat ta Whitmanova "Stébla trávy"
namísto plytkých a hloupě marnivých snů,
které jen otupují mé myšlení
a není z nich žádného užitku...

Má rána pak bývají někdy tak složitá,
až zdají se být k neprobuzení...
leč marně se jim bráníš...
Žít je tvou povinností a nemáš žádné úlevy
... a když si myslíš
že už končí všechny cesty
a dál je jen nekonečná propast zítřka
přes níž není žádný most
pak pro nás pro všechny
stále zůstávají
....Whitmanova "Stébla trávy......"

Ne,neplač...netrap se
...vždyť je to jen báseň
která nedospěla
A tak třeští jako adolescentní mládí
v bláhové křeči marnivosti
na plácku mezi paneláky
když zkouší svůj první joint tak
aby ho neviděli než ti
kterým se snaží být bláznivým hrdinou
ačkoliv dobře ví
že jím není
a že je mu to stejně lhostejné,
protože to,co by chtěl
je v nedohledné dáli
ukryté v nejasném oparu budoucnosti...

Dobrý den přeji Tobě a vlastně všem....Jan