Lovec a šelma V.

Lovec tu bez zbraně stojí,
svůj pohled k šelmě upírá,
měl by kontrolovat touhu svoji,
sáhnout po zbrani se však vzpírá.

Chyběla mu její drzost v očích,
s jakou vždy před něj se stavěla,
poznal spoustu vlastností kočičích,
nechce si přiznat, že mu chyběla.

Ve srubu, když uléhal k spánku,
o ladnosti jejího pohybu snil,
poslouchal melodie nočního vánku,
v noci pak jak v horečkách blouznil.

Byla to šelma, co rušila mu spaní,
proč najednou měl takový strach,
že raněná umírá někde na pláni
a slétající se supi kolem víří prach.

Zas hledí ji do tyrkysových očí,
vidí tam bolest, se kterou bojuje,
nemá zbraň, tak proč neútočí,
najednou vnímá to pouto, co je spojuje.

Je lovec, měl by její kůži chtít,
proč nechce ji o život připravit,
zas touží to vzrušení z lovu cítit,
ještě alespoň jednou se za ní vypravit.

Je živá, téměř bez zranění,
teď život svůj si ochrání,
v jejím pohledu je tiché osamění,
odchází a v návratu nic mu nezabrání...