Vzpomínky

Svítá.
Porcelán na stole osvětluje zlehka obrys mé tváře.
Mně je úzko z té blankytné záře,
Protože najednou cítím,
Že jsem strašně osamělá.
Ale proč úzko…odešla jsem…já to chtěla.

Probouzím se – sama – je to divné, co má být…
Už neobývám s Tebou stejný byt
A nikdo na mě nekřičí,
Nikdo mi nic nevyčítá –
Tak proč každá má myšlenka směřuje k Tobě,
Tebe vítá?

Plahočím se ranní Prahou,
Nikdo mě do práce neodváží –
Mé sebevědomí to všechno sráží,
Teď cítím se mizerně –
Já ztratila jsem, co jsem měla –
Proč mi je tak úzko?
Vždyť jen mám to, co jsem chtěla.

Není to problém,
Když jsem tu sama,
Jen pár osobních pocitů mě ovládá –
A v mém srdci neskutečně
Nostalgická nálada…