... A svět se točí dál

Mraky na obloze plují dál a dál,
a já pomalu a jistě usínám.
Tvůj obraz stále v hlavě mám,
toho anděla, jak ho navždy znám.

Boží úsměv tvůj, který říká mi:
„Neodcházej a při mně stůj.“
Krásné oči tvé, které žádají:
„Neodcházej a buď stále můj.“

Listy padají mi do tváře,
víčka klesají níž a níž.
Už uniká mi slunce záře,
však k tobě jsem stále blíž.

Noc co noc,
procházím se ulicemi,
na našich místech,
posetých vzpomínkami.

Jen k útesům se nevrátím,
pouze k nim se stále bojím.
Tam se to stalo,
Tam krásné skončilo.

Toho chladného večera,
nebesa tehdy plakala.
A v jejich slzách,
krása tvá zářila.

Toho chladného večera,
Na tom zatraceným útesu.
Když o kámen jsi zakopla,
a přes další přepadla.

Já chytil tě a nepustil,
křičela si, prosila si.
A ten tvůj výraz.
Ještě teď pláču.

Vyděšený pohled tvůj, který říká mi:
„Neodcházej a při mně stůj.“
Zoufalé oči tvé, které žádají:
„Neodcházej a buď stále můj.“

Nedokázal jsem to,
odpusť mi.
Padala jsi dolů,
vedle božích slz.

Bolí mě žít ve vzpomínkách,
Tak už přestávám psát.
Jednou rukou sáhnu po fotkách
a naposled pohladím tvou tvář.

Mraky na obloze plují dál a dál,
a já pomalu a jistě umírám.
Tvou fotku stále v dlani mám,
fotku anděla, mého anděla.

Ač je to neuvěřitelné,
tak svět se točí dál…