Kresba lásky

Ruce tvé,labutě z jezera slz,
zamávaly mocnými křídly něhy
a letěly tam,kde krčí se tvrz,
jíž zastřely závojem snížky a sněhy.

Sní,tiše dřímá,oddychuje,z komína stoupá její dech
a ve sladkém údivu,opojení,pozastaví se na oknech,
kde srazí se s paletou mistra Mráze
a uvízne s úsměvem na obraze,
coby nejkrásnější ze všech děl,
jež malíř vykresliti směl.

Labutě bělostí skvící
nakloní hrdla svá k srdci.
Jedna druhé-plny lásky
pokládají k nohám klásky,
jedna k druhé láskou hoří
velkou jako tisíc moří.

Toť láska ten malíř-Mráz a ten žár,
toť láska ta kresba,ten zázrak,ten dar...