Smrtí láska nekončí

Jednoho rána se probudila,
cítila tíživý pocit na srdci,
oči měla pevně zavřené,
tu krutou samotu do morku kostí cítila.

Ležela ne velké posteli,
tolik se bála otočit,
nechtěla tomu věřit,
tolik společného měli.

Nevydržela to a otočila se,
tušila to!
Místo vedle ní bylo prázdné,
uvědomila si, že nežije v minulém čase.

Tehdy chlapce měla,
do vlasů mu slunce vdechlo zář,
oči modré jako nebe,
tolik si vážila toho, že s ním být směla.

Ale jeden okamžik život změní,
smrt si nevybírá,
stačila chvilková nepozornost,
a o životě zmínka není.

Dívka po jeho boku seděla,
jel až příliš rychle,
nedokázal zvládnout řízení,
o tom co se stalo už nevěděla.

Podívala se do jeho tváře,
oči držela stěží otevřené,
doufala, doufala v to, že jej neztratila,
ale z jeho očí se vytratila záře.

Naposledy jej na tomto světě viděla,
políbila ho na chladné rty,
slzy stékaly po její tváři,
příjemný jeho hlas uslyšela.

"Neboj se andílku můj,
jsem tam kde barvy hýří,
potůček zpívá,
jsem navždy jenom tvůj."

Potom pravil dále:
"Počkám tam na tebe,
naše láska je věčná,
budeme pak spolu stále."

Dívka jej něžně objala,
láska ji držela při životě,
jednoho dne ji život opustil,
našla ho tam, jak tehdy sliboval, aby se nebála.