náruče života

Nejdříve tě touha sevře pevně do své náruče
a ty najednou musíš jít a máš plán,jak nebýt sám
a stoupat výš, tam ke hvězdám,
v potu tváře ,v poznání trpkém hávu.
Dej pozor,jak stoupáš,ať nepadaj kameny
lezoucím pod tebou na hlavu!
Na vrcholu,na samém kraji světa,
do náruče tě víra a odhodlání chytá.
Vztáhneš své ruce a skočíš s přáním,
buď láska nebo smrt bude mojí paní!
A tak tě láska zachytí a pevně obejme,
létáš,dokud z tebe to břímě nesejme.
Cítíš se silný,navždy bys tu chtěl být,
žít s láskou,milovat,o životě ve dvou snít.
Najednou jsi zemi blíž a ta ti svou náruč chystá ...
ponoříš se do hluboké tmy, peklu blíž,
láska už tě nedrží,už jsi byl na obtíž.
A ty se smutkem věčným trápíš,
jak Tantalos v Tartaru,nad vodou,která mizí.
Tvůj osud tě do rukou chytil,láska je ti opět cizí.
Jsi zas dole,odkud můžeš znovu stoupat výš,
ke hvězdám a slunci blíž,
roste v tobě odhodlání začít znovu žít.
Pak tě touha sevře pevně do své náruče,
a ty najednou musíš jít a máš plán,jak nebýt sám a stoupat výš...