Navěky

Růžový západ slunce,
k slunci se pomalu plížil stín,
dvě láskou spojená srdce,
tvé vlásky plné kopretin.

Tvá kůže vonící všemi květy,
tvé rudými rubíny zdobené rety
a jasná záře hvězd,
tvé dlaně svíraly mou pěst.

Ústa naše snoubila se,
bylas jako anděl,
jenž utápí se v nebeské i světské kráse.
V balzámu z tvých objetí
byl jsem jako v zajetí.

V zajetí tvé něžné lásky
navěky jsem zůstat chtěl.
Proč zůstalas jen na čas krátký
a já jsem náhle osaměl?

Naposledy rozsypal jsem květy kopretin
na vlasy,co dříve skrývaly můj klín.
Opět kvetou kopretiny,zase slunce zapadá,
do klína mi moje hvězda,ale již teď nepadá.

Vlásky tvé již nemohu zdobit květinami
a tak já i ty,zůstali jsme sami.
Zůstali jsme sami v temném nočním tichu
a já slyším hlas tvůj a vidím chvíle smíchu.

Snad slyšíš slzy z křišťálu na tvůj hrob dopadat,
tak pláče pouze ten,kdo znal tvé milovat.
Odešlas mi navěky,já lásko půjdu za tebou
ať první stíny noci nás pohltí svou tmou.

Teď budeme spolu navěky,
bez polibků,bez dlaní,jež kouzlí doteky.
Láska ale přetrvá,
jak láska má,tak láska tvá.