Nenávidím Tě!

BYL jsi můj cíl,
moje naděje jediná,
kéž by trvalo to dýl,
vypršela poslední hodina.

BYl jsi kluk mých snů,
snad ten pan "pravý",
a bez Tebe jen pár dnů,
strávit, bylo blbý.

BYl jsi Bůh můj vlastní,
herec mých filmů,
rázem míň starostí,
nechuť jít ze školy domů.

...Ale už nejsi...

Protože jsi dal přednost jí,
mě někde vzadu nechal,
do ní jsi teď zamilovaný,
za ni bys dýchal.

Ale mě už je to jedno.
Jen nechci do polštáře brečet,
jo, to by se bodlo.
Abych nemusela v duši křičet.

Vím a věděla jsem už před tím,
že k sobě prostě nepatříme.
Teď však k vůli breku bdím.
Nenávidím Tě, to oba víme.

Nanávidím, když se směješ.
Ať už mi nebo ostatním.
Nesnáším když se pereš.
Když Tě s ní vidím.

Nesnáším Tvé oči,
(tu čokoládovou hněď),
Tvé rty,
(přála bych si jim rozumnět)
Tvé vlasy,
(které se neposedně kudrní)
Tvé ruce,
(jež putují po ní)

Nanávidím Tě!!!