Stopy mé lásky zavál mi sníh /Láska v prokletí/

Stopy ve sněhu...Kam jen tě dovedou,
zdali za láskou,za lží a nebo za něhou?
Stopy ve sněhu a kolem tma...
Jak ji mám najít,kde je láska má?

Proč stopy ve sněhu zavál nám sníh,
proč ztratila jsi se mi?Však vídám tě stále ve snech svých...
Ten sníh nám zavál duši i srdce,
zmrazil nám ústa a odvrátil ruce..

Chci se tě dotýkat,nejde to však,
cestu nám zastoupil sněhový mrak.
Chci se tě dotýkat a líbat tě ústy,
však nejde to,oba jsme zakleti v led a kraj je sněhový-pustý.

Ten sníh mi zavál všecky tvé šlépěje,
v mém srdci však nadále plápolá plamének naděje.
Kéž odejde zima,s ní led sníh i mráz,
ať přijde sem duha a na jejím konci snad najdu tě zas.

Pak budeme spolu navěky věků jen já a ty,
já zlíbám tvé mrazem zvlhlé a jako plyš měkké rty.
Pak nás už nezkruší sníh ani mráz,
pomůže láska,jež skrývá se v nás.
Láska nás zahřeje více s každičkým dnem,
kéž dnes nebo zítra se splní můj sen.

Čas letí,letí jako staletím,
s tebou,má lásko dál trápím se tím prokletím.
Snad za čas za několik dnů
vyjde slunce s duhou a já lásko,já tě opět naleznu.

Proč stopy ve sněhu zavál nám sníh,
proč zakleti jsme byli? Snad máš mne ve snech svých.
Až prvý paprsek slunce dopadne na tvé mrazem skřehlé tělo,
já přejdu tu duhu a pak zlíbám tě celou,
jak ústa tvá tak tvé bělostné čelo.

Lásko moje,bílá vílo,
bez tebe mi zle moc bylo.
Vlásky ti ozdobím kvítky a rosou,
poté voňavou trávou tě ponesu bosou.
Dlaň svou mi dáš,já tobě mou,
projdeme krajinou zavátou.
Nerozdělí nás již nic,
láska,ta je bez hranic.
Věčně slýchat chci tvůj smích...
Ach,má lásko.Proč stopy tvé zavál mi sníh?