Proč se to stalo?

Začlo to už dávno,
asi to bylo dáno.
Začala jsem k tobě cítit něco víc,
ale nechtěl si mi vyjít vstříc.
Nechtěla jsem si ti přiznat,
nic na mě nebylo poznat.
Ale časem se to měnilo,
s mým bývalým by to stačilo.
Myslela jsem si,že je to jen dočasné,
ale začlo to být nejasné.
Když naskytla se možnost být s tebou,
nebyla jsem sama sebou.
Byli jsme spolu sami,
trochu něčím omámeni.
Naše rty se setkaly,
moje oči se mě tázali:
,,Je to skutečnost,nebo přelud?
Nebo je to osud?“
Ptám se sama sebe,
kam to všechno vede?
Vypadalo to tak nadějně,
nepřipadali jsme si lhostejně.
Skutečnost je ovšem jiná,
láska… to je sviňa.
Řekla jsem ti,že tě mám ráda,
ty mě taky,ale jako kamaráda.
Zhroutil se mi můj svět,
řekli jsme si jenom pár vět.
Ale pořád mám v sobě naději,
a doufám že snad jindy,později.
A nakonec pár slov k tobě,
snad přečteš si moje mínění o sobě:
,,Mám tě ráda,jako dříve,
zní to trochu podezřivě.
Strašně mě mrzí,že to není vzájemný,
stále si pro mě tajemný…“