Lelince omluvou

V krbu plála láska,
a krásná hnědovláska,
ležela mi v klíně,

oči zakryl stín jejích víček,
a v matném stínu bělostných svíček,
jsme smáčeli své rty,

ve svařeném víně,
leželi jsme líně,
a usínali,

když lžička cikla o suché dno,
zmizelo všechno to diskrétno,
a svíčky zhasínali,

stíny hrály divadlo,
a hodinové kyvadlo,
krájelo zbylý čas,

sníh roztával na oknech,
její chtíč zůstal ve snech,
nebyl naplněn,

slzy jak tající sníh,
já topil se v nich,
a chtěl jsem tát též,

byla milá, byla svá,
má duše k ní byla zlá,
však procitla,

bylo mi líto všech těch dnů,
zlomených křídel jejích snů,
tak co teď?

...já omlouvám se...