Pro moji Janičku za tu krásnou básničku

Spadlas mi do náručí jakoby z nebe,
ihned k tobě začaly city být,
plameny rozdmýchali jen pro Tebe,
chtěl jsem pro jedinou Janu žít.
Žít,podporovat a dělat Tě spokojenou,
chtěl jsem něco víc být pro Tebe,
dělat Tě pořád sladce uklidňenou,
že nedočkáš se nekalostí ode mne.
Věděl sem že více k Tobě cítím.
Znamenáš pro mě strašně moc,
radostí s Tebou vždy celý svítím,
že ztrátou tebe ztratil bych dost.

Když poznával sem tvoji ryzí duši,
objevil sem tu zlatou povahu,
ktomu sem si říkal jak Ti to sluší,
na něco víc sem sbíral odvahu.
Když první polibek náš padl na rty,
poté smyslné doteky přistávaly na tělo,
stydlivé byly naše pohledy,
vežet teď vedle Tebe by se mi chtělo.

Ty jsi více než můž život vlastní,
za Tebe bych položil ruku do ohně,
skočil ze srázu bez váhání do propasti,
zkrotil pro tebe zplašeného koně,
jen abys byla navždy v pořádku,
celá šťastná a s úsměvem,
aspolu prožívali svou pohádku,
kdy roztávám pod tvým sladkým pohledem,
Už vím že přetrvá naše štěstí,
zkončil ten minulý čas špatný,
kdy konec je našich bolestí,
MILUJI TĚ - jsem s Tebou šťastný.

Slovama to co chci nelze vyjádřit,
nejde vyslovit jak moc Tě miluji,
v básni by se to mohlo podařit,
kousek sebe do básně totiž daruji.
Posílám Ti tedy na oplátku,
za tvé sladké verše,
malý výtvor bez pořádku.
Jsi Janí mé úplně vše!