Pastýř

Na mém vlastním pohřbu, pohřbu mé duše,
Nikdo není, nepláče, jen já sama, hluše.
A v rouše beránčím přišel pastýř, berlu v rukou měl
A jen se díval, více nesměl.
Po tváři jedna slza mu skanula,
Na rty, jež po slovech tolik žhnula.
Neplakal moc, bolelo to převelice,
Jen touhou plály jeho líce.
Chtěl a mít nemohl tu dívku krásnou,
Nemohl dosáhnout na tu hvězdu jasnou.
Srdce ho bolelo a duše křičela,
Proč zemřela ona dívka, když byla živá ještě včera zvečera…