Vzpomínka na hvězdu

Vzpomínka na hvězdu

Hebké vločky tančí nocí, do vlasů mi padají,
vítr sílí, spolu s mrazem chlad do srdce vnášejí.
Krajina je pustá prázdná, bloudím v bílých závějích,
Kudy se dát? a Kudy nejít?, Jak neztratit se v nadějích?

Když na nebi vyjde hvězda, kterou hledáš mnoho let,
věříš, doufáš, směřuješ k ní, s ní točí se tvůj celý svět.
Pak se dotkneš její záře, vše dostává nový směr,
usínáš a myslíš na ni… „Lásko, prosím, teď mě hřej.“
Být spolu vám však není dáno, ty musíš opět sama jít,
cítíš smutek, marnost, prázdno, chceš samotná se někde skrýt.
Horké slzy hladí tváře, jdou si také cestou svou,
vzpomínky jak náruč perel, ty jediné ti zůstanou…

A vločky dál se snáší z nebes, dál do vlasů mi padají,
zpívají mi smutnou píseň o lásce a loučení…