Svět za zrcadlem

Mozaika střepů pokryla zem,
a rána dveřmi za to, že jsem,
že v životě tvém hledal si místo,
bylo nám dobře,ale teď už máš jisto,
že jednou provždy musím odejít.

Počkám zas do noci,na říši temnot,
světlo mé naděje je však můj klenot,
lehnout si na záda,zavřít jen oči,
dotknout se zrcadla a svět se točí.

Vidět tvůj úsměv zas,to byl můj cíl,
na tomto světě mám vše,po čem jsem snil,
nechci bohatství či život svůj věčný,
jen za tvou náklonnost byl bych ti vděčný,

V tom jsem tě zahlídl ve svitu měsíce,
seděla si klidně,tam u našeho stromu,
myšlenka jako věčná se zdála a sice,
čekalas jen na mě a nechtěla domů.

Usmála ses a já jen polibek ti dal,
ten dávno zapomenutý,ale nemohl jsem dál,
předstírat,že není nic než štěstí jen,
že tohle není jen můj prokletý sen.

Ráno má chuť hořkého zklamání,
má posedlost mi už strach nahání,
kusy rámu mezi střepy pohledem zvou,
zničený obraz stromu a nás dvou.