Nenávidím...-mýlka

Chtěl bych s tebou být,
na rtíky tvé políbit,
životem s tebou jít,
příběh náš však jak krátká nit.

Už nehci o tebe se bát,
po boku tvém se smát,
srdce své chtěl jsem ti já hlupák dát,
teď užívám si to,že jsem mlád.

proč oči tvé tak krásné jsou,
tvůj úsměv byl slast pro oči mé,
proč oči tvé,do mých podívat se nemůžou?
Čekání na odpověď tvou,tak předlouhé.

Srdce rve mi odpověď tvá,
pravdy bál jsem se jak malý kluk,
přec nechceš být ta má,
uši odpověď trhá jak mocný hluk.

Oči mé smutné jsou,
myslel jsem že bez tebe nic není,
když odmítáš stát se dívkou mou,
teď už vím,že tohle již nic nezmění.

Ta kterou jsem miloval,
trýzní mě tenhle svět,
před oči nemožné jsem si maloval,
škoda na ubožáka pohledět.

Troska pouhá tam stojím,
budoucnost jedno mi byla,
už budoucnost nehledal jsem srdcem svým,
pro mě život ceny již nemá.

Ztratil na čem záleželo,
neměl jsem pro co žít,
tohohle světa se mi nezželelo,
už pryč nechte prosím mne jít.

Pryč od reality kruté,
co sežrala mi srdce mé,
místo kde bylo zůstalo duté,
snad zachováš si ty to své.

...PO MĚSÍCI...

Ovšem jak zjistil jsem,
byl jsem velmi oklamán,
to co bylo,to byl pouhý sen,
proto dále jíti neváhám.

Bylo chvilkové to štěstí,
nestálé jak listí stromů,
co na podzim opustí miliony větví,
to štěstí mé pluje vzhůru kolem krovů.

Já jednou,možná za dlouhou dobu,
dostanu já tento krásný pocit,
pak nebudu sám,ale jako tříska na polomu
a zjistím,že po dlouhé otupělosti jsem procit.

Ten stav už jusem zakusil,
doufám že dobře jsem udělal,
teď cítím se zase plný sil,
když srdce téhle slečně jsem daroval.