TONOUCÍ DUŠE

Její pohled na něm spočinul,
dnes poprvé ho viděla.
Celý svět by jí prominul,
sklopila oči
- asi se styděla.
On však byl jak její stín,
tajně kolem ní chodící.
Jak na podzim vůně kopretin,
dvě srdce po sobě toužící.
Konečně spolu sami byli,
dvě tváře k sobě tisknoucí.
Ze stejného poháru opojení pili,
dvě duše ve tmě tonoucí.
Okamžik až příliš krásný,
kdy hebkými rty ji políbil.
Ten večer zdál se spásný,
nic dalšího však neslíbil.
Jeho auto v dáli mizící,
vítr rychle proudící,
kapky deště studící,
cit k němu stále sílící.
Ona sama do postele uléhá,
snaží se utišit ze rtů jdoucí steny.
Celou bytostí tomuto muži podléhá,
i když ví, že teď spí vedle
dětí a své ženy...