Strach o nás dvou

Vidím to jako dnes,
ulice a na ni štěká pes,
ty jsi s rukou zpocenou
zvonil na zvonek s předlohou.

Strach jako malé dítě,
oči, které sahaly jen po mně,
rty tím strachem zkroucené,
vlasy deštěm smáčené.

Jako malá za oknem,
věřila jsem, že spolu nezmoknem,
já lásky tvé si vážila,
ach, jak naivní jsem byla.

Teď stojíš dole u zvonku,
v ruce tu trapnou fialku,
vrátit všechno chceš zpět,
chováš se, jako by ti bylo pět.

Odvážná vycházím za tebou,
u dveří jsem však malou dívčinou,
zlostí ti oči vyškrábat chtěla,
ale láskou je raději zulíbala.

Stojíš tam, oči sklopené,
říct "ahoj" bylo by zdvořilé,
i bez slov oba poznáme,
že láska je pro nás slovo neznámé.

Ptáš se mě, co bude dál
a já se strachem povídám:
měla jsem půvab princezny,
ty jsi připadal mi jako král,
zatím to byl sen,
který se nám zdál.

Vidím to jako dnes,
ulice a na ni štěká pes,
ale tu ruku zpocenou
už neuvidím na zvonku s předlohou...