Jsem jako nomád...

Znovu putuji v prostoru a čase
Bloudím
Na nárožích jdu vždy někam jinam
Než jsem měl původně v úmyslu
Bláznivé bloudění
Když veden instinktem
Vracím se obvykle tam
Odkud jsem před časem vyšel

Jako bych do smrti
Měl hledat nějakou chybu
Na kterou nelze zapomnět
Kterou nelze zahodit
Jako kus zmačkaného papíru
Stejně jako se nezbavíš některých vzpomínek...

Marně chci opustit brloh smutků
A alespoň na chvíli znovu vlétnout
Jako pták oblétnout hřebeny střech
Na nichž jsem zpíval své jitřní písně
A po večerech znovu nahlédnout
Tam k Tobě
Do Tvého pokoje
Kde tolikrát se nám spolu
kdysi usínalo tak sladce...