O ženě, o dívce

Jak líbezná s malou příchutě krve,
když v půlnočním objetí láska vzniká,
blahodárná tekutina ne do mozku se hrne,
několik snů navzájem pospolu zaniká.

Jak nádherné je nechat se hladit tam,
kde jindy by se škrtit mělo,
tento pocit nikdy nevzniká sám,
vždy je potřeba minimálně ještě jedno tělo.

S květinou v náruči do dveřích vchází,
líbezná postava, nenávidět se nedá,
ptám se: „ Co ke štěstí mi ještě schází?“

snad její pohlazení, její noční objetí,
které ze srdce do mozku s křikem se vrhá,
jsem jen veliké lásky obětí.