Bloudím a doufám

Já tápu a bloudím, jen marně sním,
Nevím, zda žiju, spím či bdím.
Nevím, kde najít se mám,
Jestli si všechno jen nenalhávám.
Nevím, kde bloudím, kde je mé srdce vyvržené,
Zda-li ho nemám věnovat jedné ženě.
Bolest a štěstí, pláč a smích,
Proč jen to vyznívá jak těžký hřích.
Proč je tak těžké to skrýt
A ještě těžší to projevit?
Proč chvíli radostí plesám
A najednou bez sil tížena klesám.
Proč nevím, kam jít, kudy vykročit,
Co když se nebudu moci už otočit?
Trhá mě na kusy ten nevinný cit,
Bez něhož už nechci a nedokážu žít!
Jsem lapena do sítě
A v mé hlavě jediná myšlenka je: mít tě.
Nedá se potlačit, zmírnit ni utišit,
Ten cit se z nejhlubších citů musel slít.
Nechci ho umlčet, chci ho nechat plout,
Aby ty touhy mohl společně ukout.
Ach, plná strachu
A pouštního prachu,
Vyprahlá žízní,
Jak mě to trýzní.
Ale s každým dechem doufám v tebe,
S myšlenkou na tebe mě tělo zebe.
A s každou další vidinou tvé tváře,
Už mi nikdo lásku k tobě neodpáře.
A všechen strach odeženu,
Jen když budu moci míti tebe, tu krásnou tajemnou ženu…