Snad pomůže čas...

Jak mluví poslouchám,
její oči štěstím září,
smutkem ani nedýchám,
zadržet slzy se mi daří.

Vnitřně jsem doufala,
že on je skutečně ten pravý.
Do světa snů jsem se propadla,
není žádný takový.

ONA mi ho ukradla,
proč, se jen teď ptám.
Slzy padají do umyvadla,
do zrcadla se podívám.

Vidím tam trosku,
bez lásky a naděje,
snad pomůže trocha vosku,
ale jak žít bez Matěje?

Není to fér! To není!
Na svůj odraz křičím.
Představuju si vedle něho ní.
Takhle se ničím.

Chtěla bych ho nenávidět!
Za to, jak mi ublížil...
Nechci ho v životě vidět!
Za to, jak milý k NÍ byl...

Za to, jak se na NÍ usmíval...
Jak ji hladil...
Za to, jak se MI smál...
Jak mě ztrapnil...

Ale pořád to nejde!
I když už týdny se snažím.
Prý: časem to přejde.
Na tyhle nesmysly už nevěřím.

Vím, že láska dokážet vyblednout
i ta nejvetší a nejvěrnější,
ale nikdy úplně zapomenout
i ta nejlhostejnější.

...Snad pomůže čas...