Kráska a "zvíře"

Princezno má,
pohádková.
Příběh naší lásky,
jest příběh netvora a krásky.
...prolíná již staletí,
vlkodlak - mé prokletí.
Souzeno mi bylo, zvířeti se podobat,
vnitru však bije lidské srdce schopné milovat.
Si zlou mocí držena uprostřed lesů a skal,
okolím se rozléhá vlčí vití - vlkodlačí žal.
Tvůj osud, být ve věži zavřená,
navěky v samotě vězněná.
Každou noc, když uleháš k spánku,
sedím pod věží a snažím se zachytit z nočního vánku.
Zachytit tvou vůni a tvůj dech,
přemýšlím o čem si necháváš zdát ve svých snech.
Sny plné princů na bílém koni,
při té myšlence mé oči slzy roní.
Avšak je ode mě bláhové,
doufat, že tvé sny neplní princové,
ale stvoření s cejchem pekla,
kdybys mě viděla, jen by ses lekla.
A tak jako je tobě navždy čekat souzeno,
ja budu navěky věků v srdci nosit břemeno.
Zátěž, kterou odložit možné není,
tak proč, když nás oba svírá utrpení,
nemůžeme trpět spolu,
snesl bych si tě z věže dolu.
Chránil bych tě proti zlobám světa,
v knize osudů, však není napsaná společná věta.
Takže mi zbývá vracet se pod věž každou noc,
a vědět, že nahoře jsi ty a čekáš na pomoc,
ale není mi dovoleno ti jí poskytnout,
vysvobodit tě ze zajetí, srdce ti nabídnout...